Projektantský deník #13 | Co v AutoCADu nenajdu

Nedávno jsem si všiml, že u nového projektu otevírám AutoCAD skoro jako poslední program. Ne proto, že by bylo míň práce — spíš proto, že práce, která rozhoduje o výsledku, se odehrává dřív. Tady jsou tři případy z posledních týdnů, které to ukazují líp než jakákoli úvaha.

Podzemní garáže bytového domu. Požárně bezpečnostní řešení uvádí 72 stání. Stavební část a vzduchotechnika počítají se 76. Čtyři auta. Vypadá to jako zaokrouhlovací chyba, ale není — počet stání vstupuje do výpočtu návrhového požáru a do posouzení, jestli navržený odvod stačí. Když se dokumentace opře o menší číslo a skutečnost je vyšší, systém je poddimenzovaný. Nikdo si toho nevšimne, dokud nepřijde funkční zkouška před kolaudací.

Ve stejném projektu se navíc rozcházelo časování startu ventilátorů: PBŘ mluvilo o 180 sekundách, textová část podkladu od výrobce o 240 a tabulka v tomtéž dokumentu o 120. Tři čísla pro jednu věc, ve třech dokumentech, které mi přišly společně v jednom mailu. AutoCAD by mi tohle neukázal ani náhodou. Musel jsem si otevřít tři dokumenty vedle sebe a hledat, kde se rozcházejí.

Druhý případ. Dostal jsem požárně bezpečnostní řešení k projektu v centru Prahy — automatický zakladačový parkovací systém, tedy garáž, do které člověk nevstupuje. V hlavičce dokumentu byla uvedená jiná stavba. Jiná ulice, jiné číslo popisné. Zjevně rozpracovaný dokument, kde se zapomnělo přepsat záhlaví. Sám o sobě by to byl kosmetický problém. Jenže text popisoval zakladač ve třech úrovních nad sebou pro víc než dvacet vozidel — a z výkresů mi vycházelo čtrnáct stání ve dvou podlažích. Výkresová část už přitom označení nové stavby nesla. Takže: buď je špatně text, nebo výkres. A protože právě z těch údajů vychází celý návrh odvodu kouře, nemohl jsem začít kreslit, dokud jsem nevěděl, které z těch dvou čísel platí. Zeptal jsem se a počkal.

Třetí případ je nejtišší a nejnebezpečnější. Nájemní jednotka v obchodním centru, do vstupního otvoru se má vestavět prosklená stěna. Otázka zněla, jestli po zúžení otvoru zůstane funkční přívod vzduchu pro odvod kouře. Počítal jsem s tím, že perforovaná mříž v otvoru má zhruba 80 % volné plochy. Je to běžná hodnota a v podkladech nebylo nic, co by ji zpochybňovalo. Až při telefonátu s dodavatelem padlo, že podle jeho odhadu je volná plocha spíš 50 %. To je rozdíl, který posouzení otočí naruby. Geometrická plocha otvoru zůstává stejná, ale účinná — tedy ta, kterou vzduch skutečně projde — je o třetinu menší. Ve výkresu je otvor pořád stejně velký. Rozdíl není vidět, protože není v geometrii, ale ve vlastnosti výrobku. Požádal jsem o číslo perforace od výrobce. Do té doby posouzení neplatí, ať už ho nakreslím jakkoli pěkně.

Všechny tři případy mají společné to, že se nedaly odhalit kreslením. Daly se odhalit jen čtením — a hlavně čtením několika dokumentů proti sobě. Podklady k projektu nepřicházejí jako celek. Přicházejí po částech, od různých lidí, v různém čase a v různém stupni rozpracovanosti. Požárně bezpečnostní řešení vzniklo v březnu, stavební dokumentace se od té doby dvakrát změnila, vzduchotechnika má vlastní verzi a dodavatel technologie ještě vlastní. Každý z těch dokumentů je sám o sobě vnitřně konzistentní. Rozpory vznikají mezi nimi.

Kreslicí program pracuje s tím, co do něj vložím. Neptá se, odkud to číslo je a jestli platí i dnes. Tuhle otázku musí položit člověk, a musí ji položit dřív, než nakreslí první čáru — protože po ní už se návrh opírá o předpoklad, který nikdo neověřil.