Projektantský deník #38 | LOD 400, nebo LOD 300?

U podzemní garáže je pro mě BIM zajímavý hlavně ve chvíli, kdy přestane být jen trojrozměrným obrázkem projektu a začne pomáhat při koordinaci. Potřebuji vědět, kudy skutečně vede potrubí. Jestli se vejde pod průvlak. Jestli kouřovod projde mezi konstrukcí a ostatními instalacemi. Jestli proudový ventilátor nekoliduje s kabelovým žlabem. Jestli se jeho výfuk nedostává příliš blízko jiné konstrukci. Jestli mám dost prostoru kolem hlavního ventilátoru. Jestli ho dokážu napojit na potrubí. A jestli se k němu někdo dostane, až bude potřeba zařízení servisovat nebo jednou vyměnit. Tohle všechno jsou pro mě ve fázi DPS velmi konkrétní otázky. A odpověď „nějak se to tam potom vejde“ není příliš použitelná.

V tomhle směru tedy vůbec nejsem zastáncem příliš zjednodušeného modelu. Pokud mám v garáži potrubí 1 200 × 800 mm, nechci v modelu symbolickou čáru. Pokud potřebuji kolem ventilátoru určitý prostor, nechci bod s poznámkou „ventilátor“. Pokud má zařízení konkrétní výšku a pod stropem zbývá omezený prostor, potřebuji s touto výškou při koordinaci pracovat. Stejně tak potřebuju vědět, kde jsou klapky, tlumiče, přechody a další prvky, které mohou ovlivnit trasu nebo přístup. Prostorová přesnost je pro mě v této fázi velmi důležitá. Jenže z toho ještě automaticky nevyplývá, že mám modelovat konkrétní výrobek na úrovni výrobní nebo montážní dokumentace.

V projektu můžu mít poměrně přesně stanovené, co od ventilátoru potřebuji. Průtok. Externí tlak. Požární odolnost. Způsob regulace. Elektrické parametry. Požadavky na provoz. A samozřejmě prostor, který pro zařízení a jeho napojení musím v budově rezervovat. To ale ještě neznamená, že v okamžiku zpracování DPS znám konkrétní výrobek, který bude nakonec objednaný. Výběr může přijít později. Například až v rámci dodávky ZOKT. A různí výrobci mohou pro stejný pracovní bod nabídnout zařízení s různými rozměry. Jinou délkou. Jiným průměrem nebo tvarem. Jinou hmotností. Jiným způsobem napojení. Jinou polohou motoru nebo svorkovnice. A také jinými požadavky na servis a manipulaci. Pokud tedy do modelu ve fázi DPS vložím jeden konkrétní ventilátor do posledního detailu, vzniká otázka: Modeluji skutečně budoucí stavbu, nebo jen velmi přesně jednu z možných variant?

Tohle je na tom pro mě asi nejzajímavější. Podrobnější model automaticky působí důvěryhodněji. Vidím konkrétní zařízení. Přesný plášť ventilátoru. Motor. Příruby. Možná i jednotlivé konstrukční části. Na obrazovce to vypadá jako velmi přesná informace. Jenže pokud ještě nebyl konkrétní výrobek vybrán, je přesná především geometrie jednoho výrobku, který jsem si pro modelování zvolil. Ne nutně geometrie zařízení, které přijde na stavbu. A tím může vzniknout zvláštní situace. Model je detailnější, ale informace nemusí být jistější. Detail modelu a jistota informace nejsou totéž.

Mnohem užitečnější mi proto v určité fázi připadá pracovat s prostorovou obálkou zařízení. Nejde o to vložit do modelu nějakou náhodnou velkou krabici. Obálka musí vycházet z reálného technického návrhu a z toho, jaká zařízení mohou dané parametry splnit. Ale její význam je jiný. Neříká: „Tady bude přesně tento ventilátor.“ Říká: „Tento prostor potřebuji pro ventilátor, jeho napojení, provoz a servis.“ A pro koordinaci je to často přesně ta informace, kterou ostatní profese potřebují. Kabelový žlab nemůže vést skrz tuto obálku. Potrubí jiné profese ji nemůže obsadit. Konstrukce musí umožnit napojení. Architekt musí vědět, že tento prostor není volný. Přitom si stále nechávám možnost později vybrat konkrétní výrobek, který technické požadavky splní.

Tohle je podle mě důležité rozlišení. Obecný prvek nemusí znamenat nepřesný návrh. Můžu velmi přesně stanovit jeho polohu. Můžu přesně určit osu. Napojovací rozměry, které potřebuji pro koordinaci. Požadovaný manipulační prostor. Prostor pro servis. Můžu vědět, kde musí začínat a končit navazující potrubí. A přesto nemusím tvrdit, že znám výrobní číslo ventilátoru. Model je potom přesný v tom, v čem přesný být má. A otevřený v tom, co ještě v dané fázi projektu rozhodnuté není. To mi připadá poctivější než vložit konkrétní výrobek jen proto, aby objekt v modelu vypadal podrobněji.

Na jednom rozpracovaném projektu teď model ZOKT vedu ve společném prostředí projektu. A zatím pro mě není jeho největším přínosem to, že si můžu ventilátor prohlédnout ve 3D. Je to koordinace. Když změním trasu potrubí, okamžitě vidím její vztah k ostatním profesím. Když potřebuji projít pod konstrukcí, vidím skutečný prostor, který mám k dispozici. Když umístím ventilátor, můžu kolem něj držet prostor, který pro zařízení potřebuji. Když se do něj dostane jiná profese, problém vidíme v modelu. Ne až na stavbě. A právě tady mi BIM začíná dávat velký smysl.

Při koordinaci je navíc podle mě důležité nevnímat kolizi pouze jako situaci, kdy dvě geometrická tělesa fyzicky procházejí jedno přes druhé. Ventilátor může být v modelu bez jediné geometrické kolize. Přesto může být jeho umístění špatně. Například proto, že se nedá vyjmout motor. Není možné otevřít servisní část. Není kam umístit frekvenční měnič. Před zařízením nezůstává potřebný manipulační prostor. Nebo sice potrubí přesně navazuje, ale sestavu není možné na místo dostat. To už jsme ostatně řešili u strojovny v minulém dílu. To, že se zařízení vejde, ještě neznamená, že je pro něj dost místa. A právě proto může být servisní nebo manipulační obálka v koordinačním modelu někdy užitečnější než detailně vymodelovaný motor.

Neznamená to, že detailní model konkrétního výrobku považuji za zbytečný. Naopak. Ve chvíli, kdy je známé zařízení, které se bude skutečně objednávat, vyrábět a montovat, začínají být jeho konkrétní parametry velmi důležité. Pak už mě zajímá skutečný rozměr. Skutečná hmotnost. Přesné příruby. Konkrétní poloha připojení. Servisní požadavky výrobce. Způsob zavěšení nebo uložení. Montážní detaily. A další informace potřebné pro realizaci. Jen je podle mě důležité, kdy taková úroveň informace do projektu vstupuje. Pokud ji vyžaduji dřív, než je konkrétní výrobek skutečně vybrán, může vzniknout detail, který se později celý vymění.

To má i docela praktický dopad na práci. Pokud ve fázi DPS vytvořím velmi detailní model konkrétního ventilátoru a dodavatel později vybere jiný výrobek, nestačí jen přepsat jeho označení v tabulce. Může se změnit geometrie. Napojení. Poloha. Servisní prostor. Možná i navazující potrubí. Detailní model se musí upravit. A čím detailnější původní objekt byl, tím víc práce může jeho změna znamenat. Detail tedy není zadarmo. Každá informace, kterou do modelu vložím, se také musí nějak vytvořit, zkontrolovat, koordinovat a později případně aktualizovat. Proto mi připadá rozumné, aby detail odpovídal tomu, k čemu má model v dané fázi sloužit.

A právě tady se vracím k požadavku z poptávky. LOD 400–450 pro všechny profese. Rozumím, proč takový požadavek vzniká. Investor chce kvalitní model. Chce koordinaci. Chce omezit improvizaci při realizaci. A pravděpodobně chce mít model použitelný i v dalších fázích projektu. Jenže jedno číslo mi samo o sobě neodpovídá na nejdůležitější otázku: Co přesně má můj model ZOKT v této fázi obsahovat? Má obsahovat skutečné rozměry potrubí? Za mě ano. Přesnou polohu trasy? Pro koordinaci určitě. Klapky a prvky, které ovlivňují prostor? Ano. Prostorovou rezervu hlavního zařízení? Ano. Servisní a manipulační prostor? Pokud je pro koordinaci důležitý, pak také. Konkrétní výrobní detail ventilátoru, který ještě nebyl vybrán? Tam už bych se ptal proč.

Další problém obecného požadavku vidím v tom, že ani uvnitř jedné profese nemusí mít všechny prvky stejnou potřebu detailu. Potrubí může být pro koordinaci potřeba modelovat velmi přesně. Jeho průřez přímo rozhoduje o tom, jestli projdu budovou. U kouřové klapky potřebuji znát polohu, rozměr a návaznost na konstrukci. U hlavního ventilátoru mě může v určité fázi zajímat hlavně maximální prostorová obálka a napojení. U proudového ventilátoru zase jeho skutečná poloha, podvěsná výška a prostor v proudu vzduchu. A u drobného prvku může být detailní geometrie z hlediska koordinace téměř bez významu. Přesto by všechny podle jednoduchého zadání mohly mít stejný štítek: LOD 400. Formálně stejné číslo. Prakticky úplně jiná potřeba informace.

Proto bych při podobném BIM zadání raději začal trochu jinou debatou. Ne: „Má to být LOD 300, nebo LOD 400?“ Ale: „K čemu bude tento model v této fázi použit?“ Pokud je hlavním účelem koordinace, potřebuji model, který spolehlivě obsadí skutečný prostor. Pokud se podle něj má připravovat výroba, potřebuji jinou úroveň informace. Pokud má sloužit pro montáž, zase jinou. A pokud má po dokončení přejít do správy budovy, mohou být důležité ještě další údaje, které s geometrickým detailem vůbec nesouvisejí. Jedno číslo LOD všechny tyto účely samo nevysvětlí.

Tohle je asi hlavní věc, kterou si z celé úvahy odnáším. Model může být velmi podrobný a přitom obsahovat informace, které ještě nejsou definitivní. A naopak může být geometricky jednodušší, ale velmi přesně popisovat to, co v dané fázi projektu opravdu víme. Pro koordinaci ZOKT bych si raději vybral druhou variantu. Chci mít správně velké potrubí. Správně umístěné klapky. Reálné trasy. Dostatečný prostor pro ventilátory. Servisní obálky. A jasně definovaná napojení. To všechno potřebuji znát poměrně přesně. Nepotřebuji ale předstírat, že už znám každý šroub zařízení, které ještě nikdo neobjednal.

Možná je to nejjednodušší způsob, jak nad tím přemýšlet. Na začátku projektu znám funkci. Postupně se zpřesňují výkony. Trasy. Rozměry. Prostorové požadavky. Později přichází konkrétní zařízení. Výrobní dokumentace. Montážní řešení. Model by podle mě měl tento vývoj následovat. S rostoucí jistotou informace může růst i její detail. Ne obráceně. Pokud detail předběhne rozhodnutí projektu, vzniká model, který vypadá hotověji než samotný návrh. A to může být při koordinaci paradoxně zavádějící.

U ZOKT bych ve fázi projektu pro provedení stavby chtěl mít model dostatečně přesný na to, abych mohl odpovědět na praktické otázky. Projdu s potrubím? Mám místo na klapku? Nekoliduje proudový ventilátor s jinou profesí? Mám prostor pro hlavní ventilátor? Dostanu se k němu? Dokážu ho napojit? Je možné ho servisovat? Jsou stavební otvory tam, kde je potřebuji? Pokud model na tyto otázky spolehlivě odpovídá, dělá pro mě v této fázi velkou část své práce. A až bude známý konkrétní ventilátor, může se obecná prostorová obálka změnit na skutečné zařízení. To mi připadá přirozenější než opačný postup.

Po téhle zkušenosti bych vlastně název dílu nejraději četl trochu jinak. Ne jako spor dvou čísel. Spíš jako otázku, jestli jedno číslo vůbec dostatečně popisuje to, co od modelu potřebuji. U ZOKT totiž můžu potřebovat velmi vysokou geometrickou přesnost trasy a současně ještě nemít definitivní informaci o konkrétním výrobku. Obojí může být správně. Proto bych v BIM zadání raději než obecnou větu „všechny profese LOD 400–450“ viděl jasně popsaný požadovaný obsah modelu v jednotlivých fázích. Co musí být geometricky koordinované. Jaké informace mají být závazné. Které prvky mohou být zatím generické. Kde se má pracovat s prostorovou rezervou. A ve které fázi se očekává konkrétní výrobek. Pak už není potřeba tolik diskutovat o tom, jestli je správné číslo 300 nebo 400. Ví se totiž, co má model skutečně umět. Výrobní detail svoje místo má. Jen podle mě až ve chvíli, kdy máme co výrobně detailovat. Do té doby potřebuji něco možná méně efektního, ale pro koordinaci mnohem užitečnějšího: přesně vědět, kolik prostoru moje technologie potřebuje — a nepředstírat přesnost v informaci, kterou ještě nemám.