Projektantský deník #17 | Co nechávám na stole před dovolenou

Ještě před pár dny bych měl tendenci snažit se před odjezdem všechno alespoň trochu posunout. Připravit si něco dopředu. Dopsat část zprávy. Rozkreslit pravděpodobnou variantu. Připomenout se tam, kde čekám na odpověď. Jen abych odjížděl s pocitem, že je všechno co nejvíc pod kontrolou. Po minulém týdnu už ale vím, že to často nemá moc smysl. Pokud projekt čeká na důležitý podklad nebo rozhodnutí, několik hodin práce navíc před dovolenou na tom nic nezmění. V horším případě jen připravím něco, co budu po návratu předělávat. Takže tentokrát nechávám některé věci jednoduše rozdělané.

Zavřít notebook je ta jednodušší část. Technicky je dovolená celkem snadná. Nastavit si, co je potřeba. Informovat klienty. Dokončit věci, které opravdu nesnesou odklad. Zavřít notebook. Horší je to, co následuje potom. Opravdu ho nechat zavřený. Když člověk pracuje na vlastních projektech, nemá práci jen v počítači. Nosí ji docela velkou část dne v hlavě. Vím, které podklady čekám. Vím, kde se má někdo ozvat. Vím, který projekt se může během týdne odblokovat. A vím, co budu muset začít řešit ve chvíli, kdy se vrátím. Pak stačí opravdu málo. Večer vzít telefon a podívat se do e-mailu. Jen na chvíli. Jestli náhodou nepřišly podklady, na které čekám. A když už jsem tam, všimnu si zprávy, na kterou přece můžu odpovědět hned. Zabere to dvě minuty. Potom přijde výkres. Nemusím na něm pracovat. Jen ho otevřu, abych věděl, co v něm je. A když už ho mám otevřený, podívám se ještě na jednu věc. Najednou není deset minut deset minut. A hlavně už nejsem úplně na dovolené.

Když je kancelář pořád v kapse. Tohle je podle mě jedna z věcí, která se s prací na vlastních projektech změnila nejvíc. Kancelář vlastně nikdy úplně nezavře. E-mail mám v telefonu. Dokumentaci v cloudu. Úkoly také. Kdyby bylo potřeba, během několika minut se dostanu prakticky ke všemu. Z technického pohledu je to skvělé. Můžu pracovat skoro odkudkoliv. Jenže to zároveň znamená, že můžu pracovat skoro odkudkoliv. A mezi těmito dvěma větami je docela podstatný rozdíl. To, že můžu večer na dovolené otevřít projekt, ještě neznamená, že bych to měl dělat. Většina věcí týden počká.

Když pracuji každý den, snadno získám pocit, že se projekty musí neustále někam posouvat. Jenže ony se často neposouvají ani ve chvíli, kdy sedím v kanceláři. Čeká se na rozhodnutí. Na aktualizované PBŘ. Na výkres. Na připomínky. Na koordinaci. Minulý týden jsem si právě o tom psal do Projektantského deníku. Plná pipeline neznamená, že lze na všech projektech neustále pracovat. A teď si vlastně zkouším stejnou myšlenku v praxi. Jen místo několika volných hodin nechávám projekty být celý týden. Pokud přijde podklad v úterý místo příštího pondělí, nic zásadního se nestane. Pokud klient pošle připomínky, počkají. A pokud se někde opravdu objeví něco důležitého, lidé, se kterými spolupracuji, vědí, že jsem pryč. Když si to takhle napíšu, zní to úplně jednoduše. Jsem zvědavý, jestli mi to stejně jednoduché bude připadat ve středu večer.

Moje malá zkouška pevné vůle. Tentokrát jsem si proto nastavil poměrně jednoduché pravidlo. Notebook zůstane doma. Ne proto, že bych se chtěl násilím odstřihnout od práce. Spíš proto, že dobře znám sám sebe. Kdybych ho vzal s sebou „pro jistotu“, pravděpodobně bych našel důvod ho otevřít. A vlastně by ani nemusel být důležitý. Stačilo by vědět, že můžu. Klienti vědí, že jsem pryč. To, co bylo potřeba dokončit před odjezdem, dokončím. A rozdělané projekty nechávám ve stavu, v jakém právě jsou. Po návratu tam pořád budou. Možná s několika novými e-maily. Možná s podklady, na které dnes čekám. Možná se některý z nich během týdne posune a jiný vůbec. Tentokrát to ale nemusím vědět hned. A právě to bude asi ta těžší část. Pracovat na dovolené pro mě není žádný problém. Mnohem větší zkouška bude vědět, že se něco děje, a nepodívat se na to. Za týden uvidím, jak to dopadlo. A jestli opravdu vydržím, možná bude mít Projektantský deník #18 docela jednoduché téma.